Moje cesta k naplněnému životu

Svůj příběh jsem se rozhodla sdílet proto, abych ukázala, že změna i vašeho života je možná. Když jsem to zvládla já, zvládne to každý.

Zároveň bych také ráda přispěla k odbourávání bariéry k návštěvě odborníka – ať už psychoterapeuta nebo psychologa – v případě problémů, úzkostí, strachů a psychických potíží. Návštěvu terapeuta jsem sama roky odkládala. Když se nám v rodině děly těžké věci, měla jsem pocit, že to musím zvládnout. Člověk to tak bere automaticky. A to platí dvojnásob, když jste navenek „úspěšný“ člověk a dějí se vám věci, za které se stydíte a nechcete je s nikým probírat. 

Problémy začaly v dospívání

V dětství jsem žila běžný život dítěte z paneláku v normální rodině. Když jsem nastoupila na střední školu, rozvedli se mi rodiče. Všichni jsme to těžce nesli, o to víc, že mezi rodiči se rozpoutal boj, kdo si ze vztahu odnese víc. Víc přízně dětí, víc věcí, víc přátel a známých. Mámě se podařilo nás se sestrou přesvědčit, že táta je ten špatný. Pár let jsme ho pak neviděly. Odstěhovaly jsme se, začaly jiný život. 

Moje máma neuměla být sama. Tím sama myslím, že potřebovala vedle sebe mít muže. Zoufale se snažila vybudovat nový partnerský vztah, zažily jsme několik náhradních „tatínků“. Snažila se znovu najít ztracenou půdu pod nohama, nedařilo se jí to. Myslím, že čekala, že to půjde snáz. Nepamatuju si přesně, kdy začala s pitím. Možná už v době rozvodu s tátou. To celou naší situaci komplikovalo. 

Život s alkoholikem má svoje specifika. Je to nemoc a jen nemocný může zajít k doktorovi a začít se léčit. Veškerá snaha ostatních mizí v černé díře. Udělaly jsme mnoho pokusů, jak jí pomoct, nikam to ale nevedlo. Nechtěla zachránit, ale potřebovala neustále zachraňovat. Zažily jsme všechno to popírání, schovávání lahví a předstírání, že žádný problém s alkoholem u nás doma není. Navenek tak naše rodina působila spořádaným dojmem, já i sestra dobré studentky, později úspěšné ženy se slibnou kariérou.  

Na nějaký čas se od nás máma odstěhovala, vrátila se a pak jsme bydlely s jejím násilnickým přítelem. To se pochopitelně nedalo snášet příliš dlouho. Měla pocit, že jí chceme bránit ve štěstí a vyhodila nás z domu. Do dneška jsem nepochopila, jak může matka dát před svými dětmi přednost pochybnému muži. Naštěstí jsme měly tátu, který se o nás postaral. 

Trvalo dlouho, než jsme k sobě našly jakousi cestu, ale už to nikdy nebyl dobrý vztah. Párkrát byla na léčení, to pak bylo fajn, dokonce jsme vtipkovaly. Mě s přibývajícím věkem začalo docházet, jaký měla sama se sebou nešťastný život. Kopala okolo sebe, protože nevěděla, jak žít. To všechno se mnou nemělo vůbec nic společného. Kdyby s ní žil jakýkoliv spolubydlící, chovala by se k němu stejně. Jako dítě to ale nechápete.

Ke konci jejího života mi jí bylo strašně líto. Uvědomovala jsem si, že prožila roky zoufalství. Konečně jsem všechno začala vidět z nadhledu a nebrala si to osobně. 

Celkově v životě jsem se snažila být silná, věděla jsem, že jsme doma zažily nestandardní věci, ale chtěla jsem to zvládnout sama. 

Dlouho jsem návštěvu terapeuta odkládala

Pár lidí, kteří na mě viděli, že se potýkám s problémy, mi doporučovalo, jestli bych nechtěla zajít k psychologovi. Vyhýbala jsem se tomu, nechtěla jsem svojí situaci rozebírat s někým cizím. Věděla jsem, že se u toho budu cítit hrozně. Za prvé kvůli tomu, že se za svoje domácí podmínky stydím. Za druhé kvůli tomu, že se budu muset úplně otevřít a mě se osvědčilo to schovat někde uvnitř a raději se tvářit, že to není. Za třetí, že mě bude posuzovat, jestli jsem dost silná nebo naopak slabá. Co když se ukáže, že jsem slabá a přitom si myslím, že jsem silná? Co když se ukáže, že to nezvládám a já si myslím, že ano? Co když se tím, že to otevřu, budu cítit ještě hůř? Důvodů, proč ne, jsem měla dost. 

Když se mi narodily děti, konečně jsem dospěla k tomu, že je nejvyšší čas, abych všechny problémy, které jsem si do té doby v sobě nastřádala, vypustila ven. Chtěla jsem normálně žít, být spokojená a nevláčet za sebou minulost. Měla jsem pocit, že když to dál nechám uvnitř sebe, odrazí se to na mém fyzickém zdraví. 

Rozhodla jsem se pro psychoterapii. Postupně jsem se rozkládala na malé kousíčky a bylo mi skutečně hůř a hůř. Zároveň jsem cítila, že to tak musí být. Že si tím procesem musím projít. Viděla jsem to jako jedinou možnost, jak se od „toho“ očistit. Rozložit se, pustit to ven, abych se pak mohla poskládat zase zpátky. A tentokrát už správně. 

Díky terapii jsem se vzdala problémů. Když o tom teď píšu, jakoby se mě to už netýkalo, jakoby to ani nebyl můj život. Když už jsem věděla, že jsem se od svých problémů oprostila, pociťovala jsem velkou úlevu. Ono to jde! Nechápala jsem, proč jsem to neudělala dřív. Kolik let mého života mohlo být lepších. 

Měla jsem štěstí, moje problémy šly vyřešit

Na světě je spousta lidí, kteří mají daleko vážnější problémy. Vím, že jsem měla štěstí, že moje problémy šly vyřešit. 

Když se na to teď zpětně podívám, mám pocit, že jsem jenom začínala na jiné startovní čáře. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si vydobyla takový život, jaký teď mám. Ale dohnala jsem to. Na svojí trase jsem běžela sice oklikou, v některých fázích jsem musela hodně přidat, bylo to náročné, bolelo to, ale dohnala jsem to. Teď už se mi běží lehce.  

Jak mi osobní vize pomohla

Často jsem si kladla otázku, k čemu mi je to, co jsem prožila. 

Roky jsem v knihách hledala návody, jak žít a mít ze života radost. Častokrát mě něco nadchlo, ale jen na chvíli. Nebo to u mě nezafungovalo, a tak jsem hledala další a další možnosti. 

V knížce „7 návyků vůdčích osobností“ mě obzvlášť oslovila osobní vize. Dospěla jsem k tomu, že je čas, začít svůj život směřovat po svém – a ne tak, jak mě povedou okolnosti. 

Podle příkladu jsem si tedy vizi zkusila sepsat. Nebyla hotová hned. Postupně jsem ji upravovala a zdokonalovala, přidávala další informace. Na konci jsem měla sepsanou podstatu svého vysněného života. 

To samotné ale bohužel nestačí. 

Vytrvalostí jsem dosáhla životního naplnění

Díky svému dalšímu rozvoji se mi podařilo vizi začít naplňovat a skutečně žít. Začala jsem věci kolem sebe pozitivně ovlivňovat. Negativním se tolik nezabývat. Ověřila jsem si, že když jsem vytrvalá a skutečně přesvědčená o správné cestě, krůček po krůčku svůj život vylepším. Drobná malá zlepšení mě motivovala k dalším postupným změnám. Obrnila jsem se trpělivostí. Uvnitř jsem měla motor, který se pomaličku rozjížděl, mapoval terén, nesměle zkoušel možnosti, kam to jde a kam to nejde. Narážel a zase hledal nový směr. Trvalo to, ale teď už svůj vnitřní motor nejen mám, ale i vím, že jede a jede správným směrem. 

Osobní vize mě navedla k zamyšlení, co můžu udělat pro ostatní, čím vylepším svoje okolí. Došlo mi, že všechny ty problémy a to, že jsem je zvládla překonat, má v mém životě smysl. Že díky tomu můžu ukázat ostatním lidem, že může být líp a i z těžkých traumat se lze dostat a nemít tím poznamenaný další život. Chtěla jsem využít svoje zkušenosti pro pomoc ostatním. Konečně jsem došla životního naplnění. 

Vize už v mém životě zůstala

Vizi mám pomyslně stále nad sebou, pomáhá mi skoro každý den. Vnesla mi do života lehkost. Vím, kam jdu a to je velká úleva. Zaměřila jsem se na podstatné. Vím, co mi jde a na tom stavím. 

Přestala jsem řešit malichernosti. Když se stává, že se mám dohodnout s někým, s kým bych se nejraději už nikdy v životě nebavila, vzpomenu si na ty velké věci, které jsem si do vize dala, a najednou je to dohadování nedůležité a už to tak neprožívám.

Když se mi nedaří v práci a chtěla bych s tím seknout, vzpomenu si na svůj směr, najdu přijatelné řešení, zařídím je a jdu dál. 

Když se děje nějaká nespravedlnost, překonám ji a doufám ve spravedlnost příště. 

Moje vize je moje opora

Jsem ráda, že v sobě tuhle oporu mám. Stala jsem se vyrovnanější. Řeším jen to, co si vědomě vyhodnotím jako důležité.

Být na světě mě baví. Mám skvělou rodinu, dělám smysluplnou práci, v životě se mi daří. Mám v sobě klid, že je všechno tak, jak má být. Každá životní zkušenost se mi hodila, každá mě posunula. Dál už ale pro mě nemá cenu se stresovat a strachovat.  

Dalo to strašnou práci, ale jde to zvládnout. Teď už vím, že skutečně existuje světlo na konci tunelu. 

Chtěla jsem vám ukázat, že i zpočátku těžká cesta, se může změnit v cestu hezkou. Jen je potřeba se přes ten náročný terén vyškrábat. 

Snad vám můj příběh radikální změny životního nastavení a změny nastavení mysli, bude inspirací i na vaší cestě.

Přeji vám hodně sil

Jana Neuwerthová

Pokud vás zajímá program, který vás sestavením osobní vize provede, můžete se podívat ZDE.

Úryvek z knihy „Užijte si život“, vydalo nakladatelství Grada (2017)