Jak poznat, kdy už jít na terapii

“K čemu je mi terapie dobrá?”

Lidé nemají moc představu, k čemu jim může být terapie dobrá, neví, že výsledkem terapie může být lepší spokojenost s jejich životem, neumí si představit, že je to vůbec možné – když teď jsou ponoření v problémech. Neumí si představit, že se jde problémů zbavit (přesněji řečeno k nim jinak přistupovat). Nebo jsou celý život zvyklí žít pod stresem a neumí si představit, že i při stejných životních podmínkách se jde nestresovat.

A spousta lidí ani neví – to mi přijde klíčové – že se s tím dá něco dělat! Prostě jedou v zajetých kolejích a mají pocit, že takhle ten život je a bude. Takhle se žije.

Takže když jsem přemýšlela, jak poznáte, že už je čas jít na terapii – když se vám váš život nelíbí, jste trvale smutní, nebo když se s vámi nějaký problém vleče měsíce, když nespíte, nebo si stále na svojí situaci stěžujete, cítíte se být obětí osudu, nebo s vámi život smýká z jedné strany na druhou – je lepší pomoc vyhledat.

Mám vyzkoušeno a ověřeno, že díky týdnům na terapii, si zkrátíte měsíce trápení a točení se ve stejném bludném kruhu.

Jak poznat, že jsem “zralá/ý” na terapii

Když jsem přemýšlela nad měřítkem, jak člověk pozná, že už je dobré jít na terapii, snažila jsem se to nejdřív připodobnit k tomu, co člověk dělá, když ho bolí noha. Chvíli čeká, jestli to přejde. Když to nepřechází, někdo jde k doktorovi, někdo dál čeká. Pak začne kulhat. A někdo už jde k doktorovi, někdo pořád doufá, že to přejde. A teprve když to nepřechází, tak sám, nebo díky tlaku okolí – “Vždyť ty strašně kulháš!” – si dojde k doktorovi. A s doktorem začne spolupracovat na tom, aby nohu vyléčili. Dostane léky, pravděpodobně jsou potřeba nějaké změny v životním tempu, možná rehabilitace…

Pro bolest duše takováhle kritéria nejde stanovit, není to vidět – “Už tvoje duše kulhá! Běž to řešit!”

A člověk dlouho doufá, že to přejde.

A vlastně ani neví, jestli ta je bolest je vlastně bolestí – třeba je to normální.

A ani si neumí představit, že by ho to mohlo nebolet, že takový stav existuje.

A pak samozřejmě existují i další bariéry – jít na terapii by to mohlo vypadat jako potvrzení, že jsem divná/ý a to nechci. A kdo chodí na terapii, je blázen – to je moje oblíbené, protože jsem sama na terapii chodila a tím pádem jsem taky blázen.

Jak může váš život vypadat po terapii

A stejně jako když jdete k doktorovi s tím, že vás bolí noha a kulháte – a on vám jí vyléčí, tak spolupráce s terapetem může vést k tomu, že se budete cítit v pohodě, život se vám bude líbit a budete si z něj brát to lepší.

Ale ono je to strašně individuální, protože každý z nás se vyrovnává s životními situacemi jinak.

A skutečně se to těžko definuje a nedá se nikomu slíbit, že za xy sezení bude jeho život vypadat tak a tak.

Na druhou stranu ale vím, že když na svých problémech – nebo životním nastavení – začne člověk pracovat, dosáhne uspokojivého výsledku. Sama jsem kdysi chodila na terapii, tu změnu žiju. Vůbec jsem netušila, že život může být fajn a dokonce mě bavit! Roky jsem byla v depresích a v přesvědčení, že život nestojí za nic.

Teď už stejné zkušenosti se změnou života vidím i u svých klientů. A mám z toho velkou radost. Když naše společná práce stojí za to.

Co je vlastně terapie

Psychoterapie je léčba slovem. Historicky je to jedna ze 3 základních léčebných metod – vedle chirurgie (léčba nožem) a farmakoterapie (léčba bylinou).

Terapie je partnerský rozhovor, terapeut klienta nijak nehodnotí, nediagnostikuje. Je jeho podporou.

Pomocí vhodně kladených otázek zjišťuje, co klient potřebuje, co ho trápí, nabízí mu jiný úhel pohledu. Společně hledají cesty, jak z toho ven, inspiruje ho ke změnám. Neradí, nechává rozhodnutí na klientovi. Posiluje jeho kompetence a schopnosti se se situací vypořádat sám.

Na začátku teprve s klientem hledáme, co je to to, co by chtěl mít na konci naší spolupráce. Jak by se chtěl cítit. Jak by se chtěl s věcmi vypořádávat.

On přijde s tím, co nechce – nechce už mít strach udělat změnu, nechce se stydět mluvit před druhými, nebo je úplně vyčerpaný a neví, jak dál.

A je potřeba vydefinovat, co vlastně chce místo “toho” – tedy naučit se zvládat strach a přijmout životní změnu – rozchod, pracovní změny.

Často s klienty pracuji na zvládnutí jejich pocitu selhání, dále naučit se žít sám, naučit se sebevědomě mluvit atp.

A celou dobu spolupráce se tato na začátku nastavená linka promítá do každého sezení. Máme společný cíl a na něm pracujeme.

S čím za mnou lidé na terapii chodí

Nejčastěji pracuji s lidmi, kteří chtělí překonat nějaký strach (změnit práci, rozejít nebo naopak nerozejít se s partnerem), potřebují zvýšit sebevědomí, naučit se komunikovat s druhými, jsou na pokraji vyhoření nebo nevědí, kam se svým životem směřovat. Ale terapeuti jsou různě zaměření – mám kolegy, kteří pracují s traumaty z minulosti, dělají párovou terapii, pracují s dětmi nebo celými rodinami…

Skladba mých klientů je zhruba půl muži a půl ženy, věkové rozpětí cca od 25 let do cca 55 let, nejčastěji však mezi 30. a 40. rokem.

Jak terapie probíhá

Nelze očekávat výsledky po jedné schůzce. To mi říkal jeden známý: “Byl jsem si popovídat, ale vůbec mi to nepomohlo.”

To je, jako kdyby jste dostali na angínu antibiotika, vzali si jeden prášek a čekali, že se uzdravíte.

Terapie trvá někdy týdny, častěji měsíce a u vážnějších problémů i roky. Sama jsem s různě dlouhými odstupy chodila celkem 3 roky. Pokaždé spolupráce trvala zhruba rok a pokaždé jsem s terapeutem vyřešila, co jsem v tu danou dobu potřebovala – smířit se se svojí matkou, zvládnout rozpad manželství a nakonec se naučit být spokojená s tím, že jsem žila bez partnera. A vím, že když se zase dostanu do potíží, půjdu to řešit. Je zbytečné si trápení prodlužovat. A terapeut je normální člověk, jako každý jiný, může se stát, že i já budu terapii znovu potřebovat.

Moje spolupráce s klienty obvykle trvá měsíce. Měla jsem pár kratších spoluprací, ale to považuji za výjimečné.

V první fázi spolupráce totiž pracujeme na tom, aby se klientovi ulevilo od toho, s čím přichází. V druhé fázi pracujeme na změně myšlenkového nastavení – aby se znovu do stejných potíží už nedostával. A ne každý klient chce jít do té druhé fáze. Některým stačí „jen“ úleva.

O délce spolupráce rozhoduje klient – on ví nejlépe, jak se cítí! A také rozhoduje o tom, jestli chodí na sezení každý týden, jednou za 2 týdny nebo jen jednou měsíčně. Záleží na něm, jak chce postupovat rychle, co mu vyhovuje.

Čeho klienti obvykle díky terapii dosáhnou

Spolupráce obvykle končí ve chvíli, kdy klient je se svojí aktuální situací vyrovnaný, ví, jak se bude v případné podobné situaci znovu chovat, zvládá se netrápit.

Od toho, že je v situaci, kterou nemá pod kontrolou, která ho válcuje a neví, co s tím, se dostane k tomu, že má svůj život ve svých rukou, rozhoduje se o tom, jak s problémy naloží a má jasněji, kam v životě dál směřovat.

Klient nabere jistotu, sebedůvěru, ví si sám rady.

Pokud se dlouhodobě necítíte psychicky dobře, neváhejte vyhledat terapeuta.

Je to běh na delší trať, ale úleva a následná větší jistota, jak si v životě poradit a kam dál jít, stojí za to.

Pokud se chcete o TERAPII dozvědět víc, klikněte ZDE.